Four Poems from Worm-Eaten Light
Translated from the Czech by Deborah Garfinkle
By the tracks, a dog
climbs into the rabbit’s skin. Frost
lifts the countryside with the chain pump’s
snapping, the countryside
Turns over the swollen tongue
of earth. I still remember
the straw blooming in the rabbit’s
slick entrails, its straw-stuffed
Innards, and your eyes.
Countryside, the only thing in them.
They weigh water
drawn from somewhere in the deep.
The original in Czech by Pavel Šrut
U TRATI PES
souká se do králičí kůže. Mráz
zvedá krajinu s praštící
pumpou na řetězu, krajina
Obrací naběhlý jazyk
hlíny. Ještě slámu
prokvetlou v hladkých útrobách
králíka, vnitřnosti
Z povřísla, a tvé oči,
pamatuji. V očích
jen krajina. Odněkud
zhloubi váží vodu.
*
October is oblique
a lone leaky pail
in the entire house. Worm-eaten
light is working.
Trees become whistles, and me,
I’m nowhere. Meanwhile,
a little spider spits out thread as if
it were already dawn . . .
It is. It’s far no matter
where you go. It’s deep at every turn.
I’m afraid of crossing the courtyard—
the empty nutshells and leaves out there.
The original in Czech by Pavel Šrut
ŘÍDKÝ JE ŘÍJEN
a v celém domě jediný
rozeschlý džber. Červotočivé
světlo pracuje,
Ze stromů píšťaly, a já
nikde. A pavouček zatím
sliní vlákno jako
kdyby už svítání…
Je. Je daleko
kamkoliv, je hluboko odevšad.
Bojím se přes dvůr,
tam skořápky a nať.
*
On the crates, the residue
of the apple parings cut
by my fingers still dripping with the blood
of childhood’s blueberries. A shower
of grain springs from old sacks
in the attic. The crates
are covered with animal hair and light
from the dormer. I feel like a man.
I let the wine run down my tongue.
I get festively drunk because downstairs
in the blue sitting room, in early evening,
beneath the down quilt
My son comes out from between
my wife’s floury thighs, smelling sweet
and sour like dried apples
and damp earth.
The original in Czech by Pavel Šrut
NA LÍSKÁCH VZLÍNÁ POPEL
jablečných odkrojků, krájených
ještě mými prsty, ronícímí,
tehdy borůvkovou krev. Ze
Starých pytlů na půdě
vyvěrá pramínek zrní. Lísky
se potáhly srstí a světlem
z vikýře. Cítím se mužem.
Pouštím po jazyku víno, slavostně
se opíjím, vždyť dole,
v modré světnici, pod prachem,
draným v podvečerech,
Vychází z moučných stehen
mé ženy: syn, voňavý
a trpký jako suchá jablka
a mokrý jíl.
*
A pheasant’s choked
cry. Again at another time in the waning
sunlight. In its wake, my father
slips along the leaves
Which drain the earth of its oil,
the chronicler of this migrant
moon, a cock
with its swollen comb
On the sweetbriar fence. It’s
late here. My wife knows
that only my pride makes
me look now for a sign
For the hiss of wood ignited
by rain, the pheasant’s cry
and the stone that will tumble
into the wall before I drop off to sleep.
The original in Czech by Pavel Šrut
KŘIK BAŽANTA dávivý, zase jindy v krátkém
slunci. Otec se smeká
za ním po listí,
Které odsává zemi olej,
kronikář tohoto stěhovavého
měsíce, s naběhlým
hřebínkem, kohout
Na šípkových plotech. Je
pozdě, u nás, má žena
to ví, už jenom pýcha
mne nutí hledat znak
Pro sykot dřeva vzníceného
deštěm, křik bažanta
a kámen, který se, než
usnu, převaluje ve zdi.
